I nedokonalý život bývá krásný...♥

Slepice změnila pohlaví a stala se kohoutem!

1. července 2009 v 20:15 | Elis vida |  Koš
Prvních šest měsíců života prožila jako normální slepice a snášela vejce. Pak najednou začala kokrhat a chovat se jako kohout. Takto vypadala bizarní přeměna jedné anglické slepice.
To, že se muž nechá předělat na ženu či žena na muže, není nic neobvyklého. Ale aby se ze slepice stal kohout? Podle článku britského deníku The Daily Telegraph se nečekaná proměna udála minulé září, kdy jednoho rána slepice poprvé vstala a při východu slunce začala kokrhat. Za pár dní se změnilo i její opeření. "Slepice chovám už léta, ale tohle se mi stalo poprvé," říká majitelka slepico-kohouta Jo Richards (42) ze Saltfordu.

Co na to odborníci?

"Podobné případy se v přírodě skutečně stávají," říká veterinářka Victoria Roberts z Poultry Clubu: "Jedná se o výjimečný jev, který postihuje jednu slepici z deseti tisíc. Chovala jsem drůbež 35 let a viděla dva takové případy. Důvodem je pravý vaječník, který u slepic často nefunguje a v některých případech se přemění na varle. To začne produkovat testosteron a ovlivňovat chování drůbeže," vysvětluje veterinářka.
 

Slepý, ale zatraceně bohatý fotograf

1. července 2009 v 20:14 | Elis vida |  Koš
Cože? Slepec, který fotografuje a ještě mu za to platí milióny? Říkáte si, že něco takového snad může fungovat jen ve filmu? Tak to jste pěkně vedle...
Táhne mu na čtyřicítku, jmenuje se Matthew McNutt a je názornou ukázkou toho, že Amerika je skutečně zemí neomezených možností. Jak jinak si vysvětlit to, že i přes jeho nevidomost si ho k fotografování najímají největší stavební firmy USA?

Matthew postavil svou kariéru na tom, že si pořídil horkovzdušný balón se speciálním držákem na kameru a fotoaparát. Ze zhruba stometrové výšky pořizuje fotografie kalifornské krajiny a také stavebních projektů. Jeho snímky, se kterými mu pak pomáhají přátelé, od něj kupují právě developerské firmy a používají je k tvorbě vizualizací a monitoringu postupu stavebních prací. Díky tomu si Matthew může dovolit vlastní luxusní dům a silné auto s osobním řidičem. Docela fajn džob, co říkáte?

Světové rekordy

1. července 2009 v 20:11 | Elis vida |  Koš
Lidé mezi sebou soupeří o různé rekordy, ale některé jsou doslova neuvěřitelné. A to ať za ně vděčíme přírodě či sami sobě. Víte třeba, jak se žije chlapíkovi, který se praští o každé futro na světě?
Muž, pro kterého jsou furta prokletím

Nejvyšším žijícím člověkem je Leonid Stadnik, který vyrostl - věřte nebo ne - neskutečných 2,55 metrů. Překonal tak o 17 cm rekord Tunisana Radvána Šaríba, který je uveden v Guinessově knize rekordů. Stadnik má ale pořád co dělat, aby dohnal historicky nejvyššího člověka Roberta Waldowa, který dorostl 2,72 metru. Leonid má ale šanci - začal totiž růst až po operaci mozku, kterou prodělal ve 14 letech, a roste stále...

Úctyhodné výšky dosáhla i dosud nejvyšší jednovaječná dvojčata Michael a James Lamierovi z Troy v Michiganu v USA. Ve 14 letech měřili tihle habáni 216 cm a nyní mají už 223 cm.

Až budu nejmenší na celém světě...

Opačným rekordem se pyšní nejmenší člověk na světě Gul Mohammad z Indie. Narodil se 15. února 1957 a o 43 let později mu lékaři naměřili pouhých 57 cm, vážil pak jen 17 kg.


Nic se nemá přehánět!

To napadne člověka, když se podívá na fotografii Cathie Jung. Nosí korzet od svých 12 let a dosáhla rozměrů opačných, i když stejně nevěřitelných. Obvod jejího pasu je 38 cm.

Vlasatá Polka - jak se asi česala?

Nejdelší vlasy v historii zdobily hlavu jedné polské vesničanky. Poslány byly do Drážďan v roce 1780, měřily 365 cm a obvod celého svazku byl 30,4 cm. Zajímavá je představa, jak dlouho asi trvalo rozčesání této hřívy.

Rekordní dieta: 216 kg za 16 měsíců

V dnešní době lidé bojují s nadváhou, přesto rekord Waltera Hudsona z New Yorku (1944 až 1991) je omračující. Dosáhl nejvyššího obvodu pasu, tj. 302 cm a to při váze 545 kg. John Brower Minnoch se stal zase rekordmanem v držení diety. Při váze 635 kg mu hrozila smrt, a tak dokázal shodit za 16 měsíců 419 kilogramů
 


Náhoda nebo úmysl?

1. července 2009 v 20:11 | Elis vida |  Koš
New York City má 11 písmen.

Afghanistan má 11 písmen.

Ramsin Yuseb (terorista, který už roku 1993 hrozil zničením "dvojčat" WTC) má 11 písmen

George W Bush má rovněž 11 písmen.

Mohla by to být dobrá náhoda. Ale bude to ještě lepší:

1. New York je jedenáctý stát USA
2. první letadlo, které vlétlo do dvojčat, mělo číslo letu 11
3. v tomto letu bylo 92 pasažérů. 9+2=11
4. Let číslo 77, druhé letadlo, které vlétlo do dvojčat, měl 65 pasažérů 6+5=11
5. tragédie se stala 11 září. Neboli jak se nyní označuje 9/11 9+1+1=11
6. toto datum odpovídá telefonímu číslu amerických záchranných jednotek 911. opět 9+1+1=11 to nebude náhoda.?!

Čti dál a více přemýšlej:

7. v letadlech bylo dohromady 254 obětí. 2+5+4=11
8. 11. září je 254 den v kalendáři. opět 2+5+4=11
9. bombový atentát v Madridu se stal 3.11.2004. 3+1+1+2+4=11
10. tato tragédie se stala přesně 911 dní po atentátu na dvojčata WTC a zase 911, zase 9/11, zase 9+1+1=11

Teď to ale začne bejt pořádně strašidelný:
otevři si Word a udělej následující:
- napiš velkými písmeny Q33 NY (což je číslo letadla, které jako první vlétlo do dvojčat)
- označ tyto písmena, změň velikost písma na 48 a typ písma na Wingdings(1) Pro ty co nemají Microsoft Word-vznikne toto: Q33 NY


Tak co, jak je po těle?

Tsunami jako klíč k mýtické Atlantidě?

1. července 2009 v 20:04 | Elis vida |  Koš
Mýty o bájné Atlantidě opět ožívají! Francouzský geolog Marc-André Gutscher se nyní pokusil zmapovat potopený ostrov v Atlantickém oceánu.
Na základě svého výzkumu teď Francouz tvrdí, že ostrov Spartel, který někteří nadšenci považují právě za bájnou Atlantidu, před 12 tisíci lety zasáhlo mohutné zemětřesení a tsunami. Podobně zkázu mytického města ve svých spisech popsal i řecký filozof Platón.
Ostrov Spartel se v současnosti nachází zhruba 60 metrů pod mořskou hladinou Gibraltarského průlivu, ale podle dřívějších průzkumů kdysi vyčníval nad vodou. Gutscher při podmořském průzkumu na povrchu ostrova objevil naplavené nánosy půdy o tloušťce 50 až 120 centimetrů, které zřejmě svědčí o tom, že ostrov zasáhla vlna tsunami. Při mapování ostrova však francouzský geolog nenarazil na nic, co by připomínalo umělé stavby a ostrov je navíc mnohem menší, než se doposud předpokládalo, což snižuje pravděpodobnost, že mohl být někdy v minulosti osídlen.

Kruhy v obilí u Českých Budějovic

1. července 2009 v 20:03 | Elis vida |  Koš

Vyhlídkový let objevil kruhy v obilí.
Zajímavé obrazce spatřila posádka vyhlídkového letu v poli nedaleko
Českých Budějovic směrem na Lišov.
Podle prvních zjištění expertů na záhady tohoto typu
je údajně nemohl vytvořit člověk.


Objev kruhů v obilí potvrdil i správce hosínského letiště Václav Mečíř. Zda jde jen o zdařilý žert, nebo lze usuzovat na neznámý vliv, zjistí až odborníci z Klubu psychotroniky a UFO a další záhadologové.
"Ty jo, pěkný," reagoval v prvním okamžiku na letecký snímek badatel v této oblasti Luboš Šafařík a dodal, že je třeba jev v nejbližší době prozkoumat. "Ze snímku nelze odhadnout, zda kruhy někdo nevydupal. Zda jsou pravé, se prokazatelně zjistí až na základě laboratorních testů. Pokud kruhy skutečně způsobila záhadná síla, budou buňky stébel popraskané," naznačil badatel.
S jihočeským expertem na poli záhad Pavlem Kozákem jsme se setkali přímo v pšeničném poli pár set metrů od Okružní ulice. Na kraji největšího ze soustavy šesti kruhů, které tu v pátek objevila posádka vyhlídkového letu. "Myslím, že jsou pravé," pokyvuje Kozák.
Své tvrzení opírá o několik zjištění. "Vůbec to nevypadá, že by to bylo vydupané. Nikde tu nejsou stopy po nějakém kůlu. Kdyby tu někdo chtěl vytvořit pravidelné obrazce, zarazil by do středu kruhu kůl, natáhl poloměr a pak klasy položil. To se ale nestalo," tvrdí.
Dalším znamením působení neznámé síly je nález klasů, které nejsou zlomené. Podle Kozáka je do oblouku ohnula tepelná energie. "České druhy obilí se sice i působením gravitačního záření lámou, ale jsou tu i klasy ohnuté typickým způsobem do oblouku." I to, jak jsou přes sebe poskládané, poukazuje na předpoklad, že člověk ve vzniku obrazců prsty neměl. "To by člověk dělal velice těžko. Je to podobné tomu, co bylo k vidění před několika lety v Křemži," porovnává Kozák.
Na pomoc při průzkumu agrosymbolu si vzal i virguli. "Ukazatelem pravosti je i proměnná energie. Není tedy v té ploše stabilní. Pokud by byl obrazec vydupaný lidskou nohou nebo vytvořený lidskou rukou, nebyla by tu energie žádná. Jestliže je tady ale energie odjinud a v průběhu toho obrazce se mění, je to známka toho, že u jeho původu byl inteligentní stroj nebo bytost." Podle Kozákových měření virgule tuto hypotézu potvrdila.
"Obilí je polehlé způsobem, který je běžný spíše pro ty pravé obrazce. Mám tím na mysli, že je způsobilo zřejmě gravitační záření z výšky. Otázkou je, kdo to záření generoval, ale patrně šlo o nějaké zařízení nad povrchem země. Většinou se to děje v noci, mohla to být nějaká loď kdesi nahoře, nebo fenomén čtyř bílých koulí, které letí pár metrů nad terénem a mají takovou energii, že to obilí dokážou položit. Ty viděli i svědci tenkrát v Křemži," naznačuje.

V kruzích je prý cítit velká mystická a duchovní síla


Když se kolem 11.7.2008 objevilo několik kruhů v poli za Českými Budějovicemi, ještě pořádně nikdo nevěděl, jestli to je jen žert anebo kruhy vytvořila nějaká neznámá síla.
Dnes zhruba po 14 dnech od vzniku kruhů v obilí už mají odborníci daleko více informací a vzniklým obrazcům za Okružní ulicí dokonce přisuzují velkou váhu.
"Z našeho hlediska je obrazec velice významný. Je vcelku jedno, jestli kruhy někdo vyšlapal, udělal je tyčí anebo to vyrobili ufoni, ale je důležité, kdo pak místo využil a jakou sílu do kruhů předal," zdůraznil odborník na paranormální jevy a záhady Pavel Kozák.
"Z tohoto pohledu jsem já a řada lidí z mého okruhu na místě zažili hned několik mystických a duchovních zážitků. A nebál bych se dokonce říci, že jsem osobně nic podobného v Čechách neviděl," doplnil.
Kozák také připustil, že v kruzích mohl probíhat jakýsi rituální obřad. "Ale jak říkám, je celkem jedno, jak kruhy vznikly, záleží na tom, co se tam potom děje."
Záhadami opředené místo už mezitím stačily navštívit desítky zvědavců.

Dveře Nikam 2.

1. července 2009 v 19:50 | Elis vida |  Koš
Prostě před očima obou zbývajících členů malé výpravy nenávratně zmizel. Do dnešních dnů se podobných případů stala řada, aniž se jedinou z těchto záhad podařilo vysvětlit. Vnucuje se otázka, zda tyto události nebyly způsobeny místními, časově omezenými vlivy, jakousi "trhlinou v našem časoprostoru", jíž se osoby a objekty - letadla nebo lodi -z našeho světa "propadnou" do paralelně existujícího světa s jinou dimenzí. Na naší planetě zjevně existují určité "labilní" regiony, jež jsou pro takové časové proluky zvláště vhodné, a k těmto jevům náchylné, jako třeba Bermudský trojúhelník. "Vím, že tam venku se něco děje - cosi hrozivého, ďábelského. Vím taky, že ten proklatý trojúhelník našeho pilota nepochopitelným způsobem zabil. Ovšem jak a proč, to je pro mě záhada. V každém případě je mrtvý," vyprávěl Don Parris, jeden ze dvou, kteří přežili a z Bermudského trojúhelníku unikli. Všichni tři letěli jednomotorovou Cessnou 172.
Třiačtyřicetiletý Parris, dvaatřicetiletý Kelly Hanson a devětadvacetiletý pilot Mike Roxby. Cestovali z domovského města Merrit Island na Floridě na Haiti. Když za nádherného počasí nabrali kurs přes Bahamy, kontrolní přístroje bezchybně fungovaly. Malé letadlo právě přelétalo Bimini. Jakmile však dospělo do oblasti Bermudského trojúhelníku, který se rozkládá přibližně mezi Miami, Bermudskými ostrovy a Portorikem, začaly potíže. Najednou se před nimi vztyčila stěna z nažloutlé husté mlhy, rádiové spojení se přerušilo, ukazatel paliva přestal fungovat, navigační přístroje se zjevně zbláznily a magnetická střelka kompasu se roztočila jako zběsilá. Osádka letadla ztratila orientaci. Cessna se tak silně otřásala, že se Hanson poranil na hlavě. Vtom se pod nimi objevil ostrov Great Inagua. "Co se stalo pak, pro mě zůstane navždy hádankou," tvrdí Hanson. "Když si na to vzpomenu, pokaždé mě zamrazí. Na okamžik byla viditelnost absolutně dokonalá, zřetelně jsme pod sebou spatřili přistávací dráhu. Vzápětí nato jsme se ale ocitli v hustých mracích, které se objevily naprosto nečekaně, prostě zničehonic. ,Co to kčertu...,' vykřikl Mike - a to byla jeho poslední slova.
Ve zlomku vteřiny jsme se vyřítili z hrozivého mraku a mířili závratnou rychlostí k nějakému horskému svahu. To je všechno, nač si dokážu vzpomenout. Don a já jsme přišli k sobě ve stejném okamžiku. Navzdory zranění jsme si vzájemně pomáhali ven z letadla. Ale Mike byl mrtev." "Nikdy jsem těm bláznivým historkám kolem ďábelského Bermudského trojúhelníku nevěřil, ale teď jsem názor změnil," dodal zamyšleně Hanson. Letečtí experti byli tímto případem stejně zmateni jako ti, kdo podivnou nehodu přežili. V odborných kruzích Roxbyho považovali za prvotřídního pilota. "Pro tuhle chvíli nemáme žádné přijatelné vysvětlení, Roxby byl zkušený letec," prohlásil ředitel letiště v Merrit Islandu Don Wilson. A inspektor letecké zabezpečovací služby Ed Graves dodal: "V tom ďábelským trojúhelníku se muselo něco stát, něco, co určitě nezpůsobilo lidské nebo technické selhání. Mike Roxby byl zatraceně doorej pilot..."
Od prvních záznamů o Bermudském trojúhelníku před více než 170 lety jsou s touto oblastí opakovaně spjaty záhadné události. 20. srpna 1800 například nevysvětlitelně zmizela loď Pickering amerického námořnictva s devadesátičlennou osádkou. Rovněž v srpnu téhož roku se záhadně "ztratila" americká námořní loď Insurgent s 340 muži na palubě, aniž se po ní našla jediná stopa. 9. října 1814 se z ďábelského trojúhelníku, do nějž prokazatelně vplula, nevrátila americká loď Wasp se stočtyřicetičlennou osádkou... Jen od roku 1980 se v jeho hrozivých vodách ročně ztratilo třicet až padesát lodí a letadel. Pro objektivnost třeba dodat, že pohřešované osoby a objekty se po letech většinou opět někde objevily. Protože pátrací oddíl pobřežní hlídky byl mezitím vybaven vysoce citlivou radarovou technikou, může dnes dokonale prohledávat i mořské dno.
Členové oddílu neustále objevují vraky potopených lodí, ale i letadel, které záhadným způsobem beze stopy zmizely třeba před čtyřiceti lety. 5. prosince 1945 se do análů dějin letectví navždy zapsala událost, která si může činit nárok na smutnou slávu a nikdy nebyla vysvětlena. Ten osudný den zmizelo najednou pět torpédových bombardérů typu TBM-Avenger! Odstartovaly z vojenské námořní základny Fort Lauderdale s celkem 14 členy osádek k rutinnímu hlídkovému letu, když se zcela nečekaně přerušilo spojení mezi nimi a pozemní stanicí. Ihned byl vyslán námořní letecký člun s třináctičlennou osádkou, aby po letce 19 pátral. Ale i s tímto vodním letounem se spojení asi po 20 minutách přerušilo. Během tohoto památného odpo­ledne tak beze stopy zmizelo šest letadel s celkem 27 členy osádek.
Po celé týdny trvala jedna z nejnáročnějších pátracích akcí. Bezvýsledně. Pohřešované stroje se z "propadliště" už nikdy nevynořily. Teď, po více než 40 letech, vyzvedl jeden hledač pokladů vrak jednoho z těchto "avengerů" z mořských vod západně od Key Westu v Mexickém zálivu. Nejpodivnější na tom je, že v pilotní kabině nebyla jediná známka po přítomnosti někdejšího pilota. Nebyla tu ani kostra, lebka, zkrátka nic. Toto zjištění se kryje s případem, který se odehrál 10. ledna 1980. Trenér fotbalového mužstva univerzity v Louisianě Bo Rein odstartoval ve svém letadle ze Shreveportu do Baton Rouge. Najednou vzalo letadlo kurs zcela opačným směrem - k Bermudskému trojúhelníku. Stíhačky vojenského letectva, které vzlétly s rozkazem soukromé letadlo dostihnout, hlásily, že Reinovo letadlo letí bez pilota! Po pětihodinovém, bezmála "přímém" letu, při němž urazilo asi 1500 mil, se letoun náhle zřítil do moře. Doprovodné stíhačky, resp. jejich osádky bezmocně sledovaly celé drama. Mluvčí vojenského letectva později tento "let smrti" označil za "absolutně příšerný".
Také spisovatel Charles Berlitz měl zcela osobní zážitek uvnitř Bermudského trojúhelníku. Co viděl na vlastní oči, zní jako událost z oblasti science fiction: Brázdil na své lodi vody kolem Bahamských ostrovů, když před ním naprosto nečekaně "vyrostla" zeď z nažloutlé husté mlhy. Všechna světla zhasla, rádiové spojení se přerušilo. Zdálo se, jako by Berlitzovu loď pronásledovalo cosi z hlubin moře. Plavidlo se odchýlilo od původního kursu. Najednou se ve vodě objevila jakási "dlouhá cisterna". Berlitz ji nejprve považoval za optický klam -když vtom záhadný předmět prudce vyrazil z vody vzhůru k nebi. Bohužel neexistuje možnost přijít takovýmto případů] na kloub, protože pobřežní hlídky jsou navzdory modernímu vybavení beznadějně přetížené. Celé je to velice záhadné. Ale nikdo to nechce přiznat. Úřady proto, že by zároveň musely připustit, že jsou vůči tomu bezmocné, a očití svědci většinou mlčí, aby je nepovažovali za blázny.
Z vědeckého hlediska existuje pro tyto podivné úkazy několik teorií: například proluky v čase, elektromagnetické bouře, podvodní exploze, extrémní povětrnostní podmínky nebo mořské proudy. Podle výpovědí svědků se však v Bermudském trojúhelníku neustále objevují neznámé létající objekty. Nijak tedy nepřekvapuje, že někteří experti považují ďábelský trojúhelník za jev zvaný UFO, faktor odpovědný za záhadné události v této oblasti.
Z knihy Johannese von Buttlara: "Záhadná planeta"

Dveře Nikam 1.

1. července 2009 v 19:50 | Elis vida |  Koš
Po celá staletí opakovaně a záhadně mizí z povrchu země lidé beze stopy. Zcela nečekaně se ztrácejí ze zorného pole svědků, jako by prošli jakousi prolukou v čase. Jejich existence prostě náhle skončí tam, kde ještě před chvílí stáli, seděli nebo šli. Co se s nimi stalo? Kam zmizeli? Jaké možnosti zbývají, je-li nutno zcela vyloučit únos, nehodu nebo jiné přirozené vysvětlení? Podle nejnovějších poznatků musíme akceptovat skutečnost, že v našem časoprostorovém kontinuu dochází občas souhrou současně působících faktorů - například vlivem elektromagnetických sil - k jistým nepravidelnostem, které náš časový prostor nejen deformují, ale zdá se, jako by ho doslova protrhly, aby tak dočasně otevřely "dvířka" k jiným dimenzím, paralelně existujícím světům.
Lidé mizí takříkajíc v "pasti času" - jako devatenáctiletý Bruče Burkan, který 24. října 1967 seděl na lavici u konečné stanice v americkém Newarku. Na sobě měl levný, špatné padnoucí oblek, v kapse přesně sedm centů a hlavně nevěděl, proč tam sedí a co se s ním v posledních dvou měsících dělo. 22. srpna si jel Bruče Burkan se svou přítelkyní zaplavat na pláž u Asbury Parks v New Jersey. Během slunění na pláži se v plavkách rozběhl pro něco do auta. Když se stále nevracel, jeho přítelkyně zneklidněla a začala ho hledat. Marně.
Vůz stál zavřený na parkovišti, kde ho před pár hodinami zamčený zanechali. Po Bruci Burkanovi se slehla zem. Jeho rodiče okamžitě vyhlásili pátraní-Bezvýsledně. Přesvědčeni, že syna potkalo něco zlého, se nakonec rozhodli uspořádat na jeho počest smuteční akt. Když se Burkan o dva měsíce později zčistajasna opět objevil Newarku, neměl nejmenší tušení, co se v uplynulých dvou měsících vlastně stalo. Zvláště ho znepokojovala skutečnost, že ho po vyhlášeném veřejném pátrání nikdo nepoznal, ba vůbec neviděl, přestože jeho ohnivě rezavé vlasy byly patrné na první pohled. Novinářům řekl,že má pocit,jako by čas mezi 22.srpnem a 24.říjnem prostě přestal existovat. Dva měsíce v životě Bruče Burkana zřejmě "spadly" kamsi do propasti času... Zcela nevysvětlitelně skončily stopy dvou důstojníků anglického letectva v písku arabské pouště.
Pilot D. R. Stewart a poručík W. T. Day odstartovali 24. července 1924 k pravidelnému hlídkovému letu. Když večer letoun na základně pohřešovali, bylo příští den sestaveno pátrací komando. Jeho členové nakonec ztracené letadlo našli v bezvadném stavu a připravené ke startu v poušti. Nechybělo ani palivo, ani nenašli známky nějakého zápasu. Jediným viditelným znamením byly stopy obou mužů v písku: vedly několik kroků pryč od letadla a pak náhle končily. Kromě těchto šlápot se už nikdy žádné stopy po obou anglických letcích nenašly.
Jeden z nejmarkantnějších případů zmizení beze stopy se odehrál v roce 1880. Dne 23. září toho roku se na pastvině jednoho hřebčince, asi 18 kilometrů od městečka Platin nedaleko Nashvillu v americkém státě Tenesse udalo toto: Žil tam tehdy David Lang, majitel hřebčince, se svou ženou a dvěmi dětmi,osmiletým Georgem a jedenáctiletou Sarah. David Lang z domu a chviličku si povídal s hrajícími si dětmi. Jeho žena stojící za ním spokojeně prožívala krátkou idylku, než se zase každý vydá po svém. David Lang pak krátce zamával rodině na rozloučenou a energickým krokem zamířil ke stáji. Paní Langová za ním hleděla a vycházející slunce jí svítilo přímo do očí. Najednou si všimla otevřeného kočáru, který zahalený do mračna prachu přijížděl po strmé cestě k jejich domu. To sucho už trvá opravdu dlouho, pomyslela si a snažila se rozeznat tváře návštěvníků.
Byl to její bratr v doprovodu váženého městského advokáta, soudce Augusta Pecka.Popošla ke zvonci u dveří, aby Davida přivolala zpátky. Pohlédla směrem k vzdalujícímu se muži, který byl právě uprostřed rozlehlého pastviště - a nevěřila svým očím: v tom okamžiku manžel nečekaně zmizel, jako by se rozplynul, ani nestačila zazvonit. Byl zkrátka ve vteřině pryč, aniž se ohlédl.Ve stejném momentě oněměl ve voze i soudce Peck. Hleděl také k pastvině, viděl Davida Langa, chtěl na něj zavolat, když se majitel hřebčince doslova před očima "vypařil". "Panebože," vykoktal zděšeně soudce. "Co se to s ním stalo?" "O čem je řeč?" zeptal se nechápavě Langův švagr. Soudce zmateně poposedl a rozhlížel se na všechny strany. "To je neuvěřitelné," řekl pak. "Zrovna teď jsem viděl Langa, jak jde napříč pastvinou - a najednou je pryč! Vystupme honem a podívejme se, co se tam stalo!" Oba muži seskočili z vozu a utíkali k místu, kde soudce zmizelého Langa naposledy zahlédl. Mezitím tam doběhla i Langova žena, vyděšená a neschopná slova. "Musel spadnout do nějaké díry," tvrdil soudce.
"Ale stalo se to tak strašně rychle a nezdálo se, že by uklouzl nebo upadl. Prostě zmizel!" vykřikla téměř hysterická paní Langová. Prozkoumali místo centimetr po centimetru. Nikde žádná díra, žádná trhlina v zemi. Nakonec se vrátili zpátky k domu a paní Langová začala zvonit na poplach, aby přivolala pomoc. Brzy nato se k farmě sbíhali lidé -sousedé, přátelé, lidé z městečka. Každý kousek půdy pečlivě prohledali - nikde nic, jen tráva. Na pastvině nebyly ani stromy, ani keře, ani žádné kameny. Když se po několika týdnech po Davidu Langovi nenašla jediná stopa, pověřila jeho žena a její bratr jistého pozemkového odborníka a geologa, aby terén znovu důkladně prozkoumali. Ti pouze zjistili, že podloží je vápencové. Ale v podložní hornině nebyla nikde žádná štěrbina či trhlina, o nějaké jeskyni vůbec nemluvě. Langovi sousedé, které výsledek šetření neuspokojil, se společně rozhodli provést průzkumné vrty, aby zjistili, zda třeba ve větší hloubce přece jen není nějaká jeskyně či propadlina. Bezvýsledně. Na místě, kde David Lang zmizel, nebyla dokonce ani sešlapaná tráva.
Pro jeho zmizení neexistovalo sebemenší vysvětlení. Ani během uplynulých více než sto let se tuto hádanku nepodařilo vyřešit. Rok po této události se stalo v Gallatinu něco, co znovu vyvolalo velké vzrušení v souvislosti s Langovým zmizením. Místo na louce se podivně změnilo: Objevila se tu najednou kruhová plocha o průměru asi čtyř metrů, na níž vyrostla vysoká hustá tráva. Žádné zvíře na farmě se tam nikdy nepáslo. Dokonce i hmyz se šťavnaté travní oáze vyhýbal. Pouze Langovy děti si tam občas hrávaly. A Sarah obvykle volala: "Jsi tady někde, táti?" Počátkem srpna 1881, když Sarah opět otce volala, jí náhle jakýsi hlas odpověděl. Obě děti ho zaslechly. Znělo to jako vzdálený výkřik o pomoc. Sarah i George se rozběhli k domu a o překot líčili matce svůj zážitek. Paní Langová bleskurychle vyrazila k "zelenému kruhu" a volala svého muže. Uslyšela jeho odpověď. Byl to nepochybně jeho hlas. V příštích dnech chodívali všichni tři pravidelně k onomu místu a volali zmizelého otce.
Všichni tři slyšeli odpověď, zjistili však, že jeho hlas den ze dne slábne. Pátý den už odpověď nepřišla. Od té chvíle hlas Davida Langa nikdy nikdo neslyšel. K podobné události došlo téměř za deset let po Langově záhadném zmizení. Tentokrát postihla člena známé britské nakladatelské rodiny Macmillanů, která založila jedno z největších nakladatelství na světě. 13. července roku 1889 navštívil člen podnikavých Macmillanů pověstmi opředený Olymp v severním Řecku. Doprovázel ho přítel Hardinge spolu s domorodým průvodcem. Všichni tři se koňmo vydali na cestu k náhorní plošině mezi dvěma horskými vrcholy. Zatímco Hardinge chtěl vylézt na vyšší horu, rozhodl se Macmillan pro vrchol nižší. Horský průvodce zůstal na planině u koní, byl však na dohled i na doslech obou cizinců. Když Hardinge vystoupil na vrcholek, otočil se směrem k Macmillanovi a spatřil ho stát na vrcholku protější hory. Oba přátelé si zamávali a Macmillan okamžitě poté zahájil sestup.
Hardinge se ještě chvíli kochal krásou okolní krajiny a pak se ohlédl po příteli, který už byl asi v polovině sestupné trasy. Viděl ho však jen na okamžik - pak byl najednou pryč. Hardinge se nevěřícně rozhlížel, ale nikoho nespatřil. Až k úpatí hory nebyla nikde živá duše. Macmillan zmizel beze stopy! Co se vlastně stalo? Hardinge se rozběhl dolů na planinu k horskému průvodci, který jako přimražený zíral k místu, kde Macmillana naposled zahlédl - stejně jako Hardinge. Oba ho viděli sestupovat po svahu a oba byli svědky toho, jak v jediném okamžiku beze stopy zmizel. Společně prozkoumali každý metr horského svahu. Nic nenaznačovalo, že tam před chvílí ještě někdo byl, žádné útržky šatstva, šlápoty, žádná ulomená větvička, zkrátka nic. Jako by se doslova a dopísmene "vypařil". Rovněž pozdější pátrací skupina se vrátila bez jakéhokoli výsledku. Na svahu neobjevila žádné pukliny, trhliny nebo díry, kam by Macmillan mohl spadnout.


Reinkarnace 2.

1. července 2009 v 19:44 | Elis vida |  Koš

Děti se starou duší

Úspěšná americká spisovatelka a průkopnice oboru Carol Bowman ve své knize Minulé životy našich dětí shrnuje další pohled na problematiku reinkarnace a místo diskusí řeší praktické rady jak nakládat se spontánními vzpomínkami na minulé života. Na světě se totiž zdá se objevuje čím dál více dětí, které si vzpomínají na své minulé životy i na to, jak si vybraly své nové rodiče. Čtyřletá Maileya Glover z USA si například vzpomíná, jak pozorovala svou maminku svrchu, než se jí narodila, a dokáže přesně popsat, co její matka dělala, než se narodila. Navíc, když jí maminka zpívala oblíbenou píseň své babičky, Maileya ji poznávala. Řada indicií ukazovala na to, že byla v minulosti svojí babičkou. Pro Američana či Evropana šok. V Indii je však takových případů ohromné množství. Nikdo se dětem jejich vzpomínky nesnaží vyvracet a spíše je podpoří, protože je to v souladu s místní vírou. Chlapec Titu tak například o sobě prohlašuje, že se "jmenuje Suresh Varma a má ženu Urmu, která bydlí ve vesnici 13 km vzdálené" od nynějšího domova. Popisuje přesně i svou smrt. Když ho rodiče zavezou na popisované místo, celý popis se potvrdí. Odkud měl všechny informace? Proč by se snažil o podvod? Carol Bowman dokumentuje takových případů desítky. Zájem o dané téma v autorce vyvolal její vlastní syn Chase, který popsal v pěti letech svůj minulý život i smrt v občanské válce. Jeho vyprávění potvrzují i historikové. "Ve chvíli, kdy hoch dovyprávěl o smutném konci svého předchozího vtělení, zmizely zároveň jeho současné zdravotní obtíže - dlouhotrvající ekzém a fobie z hluku," uvádějí prameny.
Jeden případ za druhým
Mezi nashromážděnými šokujícími případy ze Spojených států je také malá holčička Elsbeth. Její první úplná věta v životě zněla "Učiním teď slavnostní slib." Na dotaz matky vysvětlí: "Nejsem teď Elsbeth, jsem sestra Teresa Gregoryová" a podrobně popíše svůj život a práci jeptišky v klášteře. Jiný příběh z USA popisuje případ pětiletého Tomyho, kterému ulétl knoflík, vzal jehlu a nit a přišil si ho zpět sám. "Udělal to tak perfektně, že jsem tomu nemohla uvěřit…Nikdy jsem ho to neučila a dokonce mě nikdy neviděl šít." Tommy sám to vysvětluje prostě: "Na lodi jsme to tak dělali vždycky" a popisuje svůj někdejší život námořníka. Šestiletý Ind Tarandžit Singh z Alluna Miana v Indii zase od dvou let tvrdí, že se kdysi jmenoval Satnam Singh, žil ve vesnici Čakčela a byl zabit na kole, když jel ze školy domů. I v jeho případě se podařilo najít veškeré důkazy a potvrdit fakta. Při srovnání rukopisů Tarandžita a Satnama znalci navíc potvrdí: jejich písmo je naprosto shodné! Indický badatel Vikram Rádž Singh Čauhan prý předložil přesvědčivé výsledky své studie přímo na Národní konferenci soudních znalců na univerzitě v Džánsí. Celá řada silně skeptických psychologů přijala existenci minulých životů. Jmenujme jen namátkou americké psychiatry a psychology Geralda Edelsteina, Geralda Nethertona či Alexandera Cannona. Anglický psychiatr Arthur Guirdham byl rovněž silný skeptik. Po 44 letech používání hypnózy však tvrdí: "Pokud bych na základě těch důkazů nevěřil v reinkarnaci, musel bych být mentálně postižený."
Terapie minulými životy
Procházet se minulými životy ze zvědavosti prý není podle odborníků zdravé. Za účelem terapie to ale někdy doporučují. Naše traumata se údajně totiž táhnou z jednoho života do druhého a postihují nás stále ty samé problémy a nehody. Mnozí psychologové tyto metody používají s velkým úspěchem i k léčbě obtížně léčitelných neuróz, fobií a nebo alergií. Mezi nejznámějšími průkopníky je například americká psychiatrička Edith Fiore či původem český světoznámý vědec Stanislav Grof. Aby se zachovala naprostá kontrola klienta, používají se dnes místo rozporuplné hypnózy obvykle metody samovolného rozpomínání ve stavu pouhého uvolnění. U nás používá podobnou metodu například inženýr Andrej Dragomirecký
Smrtelné znaménko
Asi nejvýznamnějším badatelem na poli reinkarnace je doktor Ian Stevenson, vedoucí katedry psychiatrie na lékařské fakultě Virginské univerzity v americkém Charlottesvillu. Ve své studii "Mateřská znaménka a vrozené vady odpovídající zraněním zesnulých" propojuje reinkarnaci s biologií. Nachází až 865 dětí, které si údajně pamatují předchozí život. 35% z nich má mateřské znaménko nebo vrozenou vadu, které přesně odpovídají ráně, na níž měli v minulém životě zemřít. Stevenson publikuje pouze pro akademickou vědeckou komunitu.

Reinkarnace 1.

1. července 2009 v 19:43 | Elis vida |  Koš
Věda v rozpacích. Rodí se lidé po své smrti do nových těl?


Věčná otázka: Co je po smrti? Rádi říkáme, že "žijeme jen jednou". Co když ale žijeme "jen" nekonečněkrát? V posledních desetiletích vědci nasbírali naprosto překvapivé množství dat, souvislostí a ověřitelných příběhů lidí, kteří se rozpomenuli na svůj údajný minulý život a poznali předměty, osoby i místa, která by podle našich dosavadních znalostí o člověku a fyzice rozhodně poznat neměli…
Reinkarnace neboli znovuvtělení. Podle buddhistického pojmosloví znovuzrozování. Jednoduchá představa, že život nekončí, nýbrž stále mění podobu. Je po tisíce let nedílnou součástí mnoha filozofických a náboženských tradic - například buddhismu či taoismu - a zejména takzvaného hinduismu, správněji védské dharmy či sanátana dharmy. Zapadá do schématu přírody a celého vesmíru, v nichž probíhají neustávající cyklické změny. Je reinkarnace skutečná? Co o ní můžeme říci? Nezdá se být logické, že tenhle život, který žijeme, není všechno?
Představa nalití jakési duše do fyzického těla
Nejčastěji se setkáváme s pojmem reinkarnace v souvislosti s představou znovunarození nebo přímo "znovunalití" jakési polohmotné "duše" do nádoby těla. To je pojetí velmi omezené, ale pro nejjednodušší představu pro začátek postačí. Existují pro to nějaké důkazy, nebo jde o naprostý nesmysl? Pro většinu z lidí je to otázka víry. Většina křesťanských církví navíc ideu reinkarnace vytlačila jako nepotřebnou až nesmyslnou. Během 20. století se ovšem této otázce začala vážně věnovat celá řada vědců a badatelů, díky nimž dnes máme k dispozici velmi překvapivá fakta a materiály, které jsou dostupné prakticky každému, kdo by měl o ně zájem.
Jak se převtělují lámové?
Ve veškerých šamanských a léčitelských tradicích přírodních kmenů, které naše věda označila za primitivy, existuje svět duchů a možnost přesunu duše z jednoho živého organismu do druhého. V každé takové tradici je svět mnohem větší, než jak ho vnímá běžný materialista civilizace konce druhého tisíciletí. Tibetští mniši rovněž po celá staletí nepochybují, že významní lámové (duchovní autority) se převtělují do stále nových těl a jsou svého údajně znovu narozeného lámu schopni velice dobře rozpoznat. I hlava tibetského buddhismu, Jeho svatost Dalajláma, je s pomocí vizí a dalších vodítek pokaždé vyhledán u svých nových rodičů a doveden zpět do svého kláštera a dosazen do funkce - tedy, až do okupace Tibetu Čínou. Dítě dalajláma při zkoušce snadno rozpoznává své osobní předměty a blízké kolegy, čímž je jeho totožnost potvrzena. V existenci samostatné duše věří i mnozí ze starých řeckých filozofů, na něž naši skeptici tak rádi navazují. Moderní výzkum začíná s rozvojem psychologie a psychiatrie ve 20. století.
Výzkumy doktorky Wambach
Jednou z prvních na poli vědeckého výzkumu reinkarnace se stává v průběhu 60. let doktorka Helen Wambach, autorka knih Život před životem a Návraty do minulých životů. Motivována vidinou prokázat nesmyslnost myšlenky minulých životů začne 10letý výzkum, v němž podrobí hypnóze 1088 osob. Při svých sezeních se ptá zkoumaných jedinců na velice detailní popisy časového zařazení, oblékání, obuvi, nádobí, peněz či bydlení, které, jak doufá odhalí, že nekorespondují s prokázanou historickou skutečností. Se zděšením však zjišťuje, že popisy jsou velmi přesné. "Fantazie a genetická paměť nemohou být příčinou výsledného obrazu, který popisy prokázaly," prohlásí. "S výjimkou 11 případů všechny popisy souhlasily s historickými záznamy." Wambach se proto do výzkumu ponoří a počet zkoumaných osob se rozšíří na 10 000.
Výsledky jejího výzkumu:
• 50,6 % líčených minulých životů je v mužském těle a 49,4 % v těle ženském, což přesně odpovídá skutečné biologické statistice.
• Počet životů lidí z vyšší společenské třídy nebo s pohodlným životem je v přesně shodné proporci jako u historických odhadů vzhledem k rozložení společnosti.
• Vzpomínky jedinců na dobové odívání, obuv, druh stravy a používané nádobí jsou lepší než v populárně-naučných knihách. Vědkyně dle jejích slov opakovaně zjišťuje, že její klienti vyprávějí dějinná fakta lépe než většina historiků a když se s nimi dostává do konfrontace, výpovědi jejích výzkumných subjektů se ukáží jako pravdivé.
Závěr Helen Wambach z roku 1978 tedy zní: "Nevěřím v reinkarnaci - já to vím!"
Otázka hypnózy
I přes obskurnost tvrzení, že by Helen Wambach byla jakousi živoucí databází historických detailů a podsouvala své znalosti zkoumaným osobám, mnozí vědci argumentují, že hypnóza je pro účel takového výzkumu nepoužitelná. Hypnóza je sice respektovanou terapeutickou metodou, ne ovšem spolehlivou metodou k prokázání minulých životů. Podle jiných výzkumů může v tomto stavu hypnotizér snadno přenést svá očekávání na klienta, především způsobem kladení otázek. Tohoto rizika si je ovšem vědoma i sama dr. Wambach a nechává proto dotazovaným maximální prostor k spontánnímu vyjadřování, jež doplňuje jen neutrálními otázkami. Závěr, že 90% hypnotizovaných vypráví o životech, které žili kdysi dávno, je silná káva pro leckoho. Ještě náročnější je poznatek, že někteří prožívají i možné životy budoucí. Ty samozřejmě ověřit nelze.
Moodyho světlo na konci tunelu
Související výzkum mezitím provádí i světoznámý autor bestselleru Život po životě dr. Raymond Moody, který zkoumá zážitky blízké smrti, aby se dozvěděl, kam a jak odchází život z člověka. Získává přes 150 výpovědí osob, kteří byli klinicky mrtví, ale vrátili se zpět mezi živé. Jejich vzpomínky na okamžiky smrti se u nich v mnohém shodují. Tito lidé se pozorují, jak stoupají ze svého těla, a pohybují se jakýmsi tunelem směrem ke světlu. Žádný tímto světlem neprošel ale naopak, většina se vrátila s oživující zkušeností, že život pokračuje i nadále, ale oni mají ještě pobýt z nějakého důvodu v těle. Vědci, kteří oponují tvrdí: "Lidský mozek je komplikovaný mechanismus tvořený 44 miliardami neuronů…, jev tunelu může být způsoben optickými klamy očních nervů při odumírání mozku a spolu se spouštěním endorfinů a dalšími biochemickými procesy může jít o náhodný i účelový klam…"

Kam dál